Katka Venzarová, těší mě. :)

Provázím maminky kluků jejich živelným světem a inspiruji ženy, jak díky rytmům přírody nalézat svou vnitřní rovnováhu a jak toto předávat svým dětem.

Naši kluci (11, 8, 4 roky) jsou jako štěňata, co si brousí drápky a neustále zkouší, co ten druhý ještě vydrží. Na nás je, nenechat se pohltit vlastními emocemi a případně se podívat, kde že nám jejich šarvátky opět zabrnkali na naše slabé místečko.

Společný život s třemi kluky je velmi inspirativní a objevná cesta, která vyžaduje velkou dávku trpělivosti ale i důslednosti… ráda ukazuji, jakou cestou jsme k tomu došla.

Našla jsem způsob jak se cítit opravdu jako maminka, ve světě samých kluků.


Vyrostla jsem jako závodní sportovkyně a vystudovala tělocvik se sportovními specializacemi, k drilu, výkonu a autoritativnímu stylu výchovy jsem tedy měla velmi blízko. 

Po mém zamlklém prvním těhotenství jsem se začala zajímat o všechny možné alternativy jak v léčení, tak i ve výchově a vzdělávání. S narozením prvního syna jsem objevila význam rytmu celého roku. Konkrétní inspiraci jsem  začala sbírat při absolvování Waldorfské školy pro dospělé a pak v lesní školce, kterou jsem založila. Následně za rok zavřela, ale kluci v tomto duchu stále absolvují své "vzdělávání". K antroposofickému pohledu se postupně přidávaly i další jako keltský a přírodní cyklus.

Nastudováno jsem měla, teorie mě šla výborně. Ale jak asi všichni víme, teorie sama o sobě úplně nestačí. Aby nastal opravdový efekt, změna musí přijít zevnitř, z hlubších pochopení a uvědomění si svého nastavení.

U prvního dítka to ještě jakž takž procházelo, dařilo se výchovná moudra aplikovat, s pomocí různých terapií na sobě pracovat. Velký zlom ale nastal, když náš druhý syn dorostl do věku, kdy začal prosazovat svou osobnost. To je několik let zpátky.

Začaly u nás doma mezi oběma kluky časté šarvátky a bitky. Když to trvalo delší dobu a nebyla jsem schopna je zvládnout, dostávala jsem se do zoufalství a totální bezmoci, protože jsem nevěděla, co s nimi mám dělat.

A nedej Bože, aby se jejich výstupy děly na veřejnosti. To jsem měla pocit, že jsem absolutně neschopná matka, která své děti vůbec nezvládá, a všichni ostatní mě díky tomu odsuzují.

Plácala jsem se mezi tím nechat je úplně být (což mi vůbec nešlo), nebo neúprosně na ně „nastoupit“ ve stylu autoritativní výchovy (a to mi naopak šlo velmi dobře) tak, jak jsem měla vyjeté své koleje. O to více mě šarvátky mezi mými kluky rozčilovaly a uváděly do bezmoci.

Postupem času jsem vyzkoušela různé výchovné, respektující i nevýchovné směry, všechny možné terapie, abych se pohnula a děti přestaly zrcadlit. Více či méně se výchovné metody dařilo aplikovat, zapojovali jsme kluky do procesu, počet a intenzita šarvátek se mírně snížila, ale ne výrazně.

Když jsem se ptala nejstaršího syna, proč to tak je a co by jim pomohlo, tak mi řekl, že jim to zkrátka nedá, že si tak prostě hrají a baví je to.

Pozorování jiných rodin, kde jsou většinou sourozenci pohlavně namíchaní, jsem dospěla k názoru, že dívky vnesou jinou energii do rodiny. Neznamená to, že by se jako sourozenci nezlobili a nebojovali, ale je to zkrátka jiné. Prostě jiný druh energie, která tedy musí pocházet z mužsko-ženské podstaty.

A to bylo velké uvědomění.

Sklepala jsem svoje obavy, jak zvládnu tři velmi živé kluky, a začala jsem si uvědomovat svůj důležitý význam matky pro syny, který jsem dříve tak úplně nevnímala.

Přijala jsem, že i poslední dítko je chlapeček, o tom si může přečíst více v článku Zpověď královny třetího prince.

Do světa bitek a šarvátek jsem začala vnášet ještě více ženského elementu a cykličnosti, díky mému prvnímu prožitému přechodovému rituálu.

Díky uchopování podstaty muže a ženy, absolvování několika výchovných seminářů i terapeutických sezení, jsme s mým mužem pochopili, že klučičí šarvátky jsou jejich nedílnou součástí, kdy tím rozvíjí svého válečníka v sobě. Pokud možno zasahujeme co nejméně, dokud tzv. „neteče krev“. Je to velmi úlevné a velmi často, když zvládneme nezasáhnout, zjistíme, že se vlastně nic neděje. Kluci se po chvilce uklidní, udobří a hrají si dál.

Milovníka a ženskou stránku u chlapců rozvíjíme zejména skrze tvoření rukama, modelování, řezbaření doma i v dílně, vlastní výrobou hraček.

Kromě našeho vnitřního přenastavení využíváme hodně pohybu v přírodě, ale i doma, kde pokojíček se podobá tělocvičně, a je až neuvěřitelné, co vše si kluci vymyslí.

Rituály jako nedílná součást našeho života a velká pomoc

Nám jako ženám, je od přírody dáno žít v rytmech a cyklech, v průběhu měsíce i celého roku. Tyto rytmy přirozeně začleňujeme do běžného života. Také máme od přírody darované přechodové nebo iniciační rituály přirozeně (menstruace, porod, přechod). Je jen otázkou každé z nás, jak je dokážeme vědomě prožít a zužitkovat.

Muži ale tento dar nedostali, a tudíž v přírodních národech měli vždy své přechodové rituály, které byly vedeny stařešinami rodu. Tím, jak je naše společnost odtržená od přírody, tyto rituály pro chlapce zmizely, skončila i vojna, která se kdysi považovala jako určitý pseudorituál. Chlapci, potažmo muži, tedy zůstali tak nějak viset ve vakuu… bez uzavření jednotlivých životních období.

Proto jsme se rozhodli jako rodina žít v rytmu celého roku.

Do světa bitek, šarvátek a fotbalu vnáším impulsy z vnímání rytmu roku ve formě tradic a slavností tak, aby si kluci mohli vytvořit jednu ze svých životních smyslů, o které se budou moci kdykoliv v životě opřít. Ukazuji jim tím i další rozměry života s respektováním přírodních cyklů.