Katy Venzarová, těší mě. :)
Provázím maminky kluků jejich živelným světem. Inspiruji ženy, jak díky rytmům přírody a nástrojům Access Consciousness nalézat svou vnitřní rovnováhu a jak toto předávat svým dětem.
Naši kluci (14, 11, 7 let) jsou stále jako štěňata, co si brousí drápky a neustále zkouší, co ten druhý ještě vydrží. Čím jsou starší, tím více a často záludněji zkouší.Na nás je, nenechat se pohltit vlastními emocemi a případně se podívat, kde že nám jejich šarvátky opět zabrnkali na naše slabé místečko.
Společný život s třemi kluky je velmi inspirativní a objevná cesta, která vyžaduje velkou dávku trpělivosti ale i důslednosti… ráda ukazuji, jakou cestou jsme k tomu došla.
Našla jsem způsob jak se cítit opravdu jako maminka, ve světě samých kluků.
Vyrostla jsem jako závodní sportovkyně a vystudovala tělocvik se sportovními specializacemi, k drilu, výkonu a autoritativnímu stylu výchovy jsem tedy měla velmi blízko.
Po mém zamlklém prvním těhotenství jsem se začala zajímat o všechny možné alternativy jak v léčení, tak i ve výchově a vzdělávání. S narozením prvního syna jsem objevila význam rytmu celého roku. Konkrétní inspiraci jsem začala sbírat při absolvování Waldorfské školy pro dospělé a pak v lesní školce, kterou jsem založila. Následně za rok zavřela, ale kluci v tomto duchu stále absolvují své "vzdělávání". K antroposofickému pohledu se postupně přidávaly i další jako keltský a přírodní cyklus.
Nastudováno jsem měla, teorie mě šla výborně. Ale jak asi všichni víme, teorie sama o sobě úplně nestačí. Aby nastal opravdový efekt, změna musí přijít zevnitř, z hlubších pochopení a uvědomění si svého nastavení.
U prvního dítka to ještě jakž takž procházelo, dařilo se výchovná moudra aplikovat, s pomocí různých terapií na sobě pracovat. Velký zlom ale nastal, když náš druhý syn dorostl do věku, kdy začal prosazovat svou osobnost. To je několik let zpátky.
Začaly u nás doma mezi oběma kluky časté šarvátky a bitky. Když to trvalo delší dobu a nebyla jsem schopna je zvládnout, dostávala jsem se do zoufalství a totální bezmoci, protože jsem nevěděla, co s nimi mám dělat.
A nedej Bože, aby se jejich výstupy děly na veřejnosti. To jsem měla pocit, že jsem absolutně neschopná matka, která své děti vůbec nezvládá, a všichni ostatní mě díky tomu odsuzují.
Plácala jsem se mezi tím nechat je úplně být (což mi vůbec nešlo), nebo neúprosně na ně „nastoupit“ ve stylu autoritativní výchovy (a to mi naopak šlo velmi dobře) tak, jak jsem měla vyjeté své koleje. O to více mě šarvátky mezi mými kluky rozčilovaly a uváděly do bezmoci.
Postupem času jsem vyzkoušela různé výchovné, respektující i nevýchovné směry, všechny možné terapie, abych se pohnula a děti přestaly zrcadlit. Více či méně se výchovné metody dařilo aplikovat, zapojovali jsme kluky do procesu, počet a intenzita šarvátek se mírně snížila, ale ne výrazně.
Když jsem se ptala nejstaršího syna, proč to tak je a co by jim pomohlo, tak mi řekl, že jim to zkrátka nedá, že si tak prostě hrají a baví je to.
Pozorování jiných rodin, kde jsou většinou sourozenci pohlavně namíchaní, jsem si všimla, že dívky vnesou jinou energii do rodiny. Neznamená to, že by se jako sourozenci nezlobili a nebojovali, ale je to zkrátka jiné. Prostě jiný druh energie, která tedy musí pocházet z mužsko-ženské podstaty.
A to bylo velké uvědomění.
Sklepala jsem svoje obavy, jak zvládnu tři velmi živé kluky, a začala jsem si uvědomovat svůj důležitý význam matky pro syny, který jsem dříve tak úplně nevnímala.
Přijala jsem, že i poslední dítko je chlapeček, o tom si může přečíst více v článku Zpověď královny třetího prince.
Do světa bitek a šarvátek jsem začala vnášet ještě více ženského elementu a cykličnosti, díky mému prvnímu prožitému přechodovému rituálu.
Také jsem začala pokládat otázky...
Díky uchopování podstaty muže a ženy, absolvování mnoha výchovných i seberozvojových seminářů a sezení, jsem pochopila, že klučičí šarvátky jsou jejich nedílnou součástí, kdy tím rozvíjí svého válečníka v sobě. Pokud možno zasahuji co nejméně, dokud tzv. „neteče krev“. Je to velmi úlevné a velmi často, když zvládnu nezasáhnout, zjistím, že se vlastně nic neděje. Kluci se po chvilce uklidní, udobří a hrají si dál.
V roce 2017 do mého života vstoupil Access Consciousness a Bars což je modalita, která mě i klukům usnadňuje život, přináší více radosti, obrušuje všechny možné třecí a ostré hrany, které máme. Umožňuje nám aktivně tvořit náš život.
V roce 2020 jsme se s mužem shodli, že naše společná cesta už není společná a domluvili jsme se na rozchodu, který trval přibložně 2 roky.
Nyní mám za sebou i zkušenost rozvodu s třemi dětmi, kdy ale stále s mužem zůstáváme pro naše tři syny pečujícími rodiči, i když už nejsme partneři.
Je to velmi obohacující zkušenost, takže pokud i toto téma je pro aktuální, jsem k dispozici!
