Když celý svět je mi domovem

K tomuto článku mě inspiroval nedávný post o životě expatů, o životě v zahraničí a o tom, jaké to je vracet se zpět Domů.

Pro většinu tohle bude asi překvapení. Nikde jsem totiž o tom zatím veřejně nemluvila, ani nepsala.

Téma života v zahraničí mi je hodně blízké. Sice teď , vlivem různých okolností, se do zahraničí podívám dost sporadicky, ale jako dítě a teenager jsem žila celkem 10 let mimo naší republiku. A to už je celkem dlouhý čas na to, aby zanechal nějaký vliv na vnímání mého světa.

Waw, ta se má…možná běželo hlavou dříve lidem, když jsem se o tom zmínila.

Možná se objevila i závist. Část té doby byla ještě za bývalého režimu, takže vlastně proč asi ne. Lidé mají tendence vidět vždy jen tu krásnou stránku věci. Druhou stranu mince často už nevidí nebo nechtějí vidět.

Jak to ve skutečnosti bylo?

Jak jsem to vnímala já, jako dítě a teenager?Může to mít vliv i do dalšího života?

Je mi 5.

S rodiči cestuji pryč, do zahraničí. Domů se vracíme o prázdninách, pro nás na dovolenou. V té době mi to je celkově dost jedno, hlavně že budu s rodiči. Začínají obvyklé věci, škola, noví kamarádi. Občasné cesty „domů“ jsou jen další cestování. Jako introvert jsem nikdy moc žádné vztahy neměla a bylo mi to zatím jedno. Po občasných cestách na „dovolenou“ domů a se zase těším zpět TAM. Tam je pro mě to, co jsem žiju a začínám si více uvědomovat. Takhle to funguje 5 let.

V 10 letech se vracíme zpět do Česka, tedy domů. Napořád. Ok, no uf. Byebye, převážně čeští kamarádi, které jsem tam měla, třeba se někdy naše cesty zase potkají v ČR. Byla to TAM totiž, za bývalého režimu, jakási komunita.

Nová škola, noví lidé, nový kolektiv, který je ale už zaběhnutý, protože jde spolu už 5. rok. A já, jako nový exot z tramtárie od moře, který je pro všechny tak trochu, jako barevný papoušek v zoo.

Když moje všechno je jiné

Ještě je pár měsíců tady komunismus, takže moje všechno, je prostě jiné. Hračky, věci do školy, guma, pero, pravítko, ale i oblečení, které je na „západě“ IN, je tady terčem posměchu. K tomu ještě angličtina a zážitky, které jsou pro mě samozřejmé, ale tady si je nikdo moc zatím nekoupí. Možná jako dovolenou v Jugoslávii a sociální jistoty. To jsem samozřejmě, ze svého pohledu, vůbec takhle tehdy nevnímala.

Je to výhra? Je to opravdu tak skvělý žít v zahraničí?

O čem se s těmi dětmi asi tak mám bavit? Nezbývá mi nic jiného, než se s tím nějak popasovat. Nepamatuju si už jak… a asi mi to moc nešlo.

Cítila jsem se totiž vždy jako ten divný outsider, který nikam nepatří.

Postupně si tady zvykám. Hraju tenis, ale lokty co mají zdejší děti mi chybí. Nechci být jiná, tak moc toužím být jako ONI, abych zapadla. Abych měla nějaké kamarádky.

Čas je milosrdný a tak postupně se vše usazuje. Je po revoluci, přecházím na osmiletý gympl, kde se tvoří nová skupina a získávám nové kamarády. Aspoň tam jsme najednou v něčem na stejné lodi.

Uběhnou 4 roky. Holky začínají chodit na diskotéky, začínají se řešit první lásky.

A přichází zpráva: Pojedeme zase zpátky…

Cože???

To snad ne. Já ale nikam nechci. Chci být tady. Chci žít jako oni. Běží mi někde hlavou, ale nikdo se mě neptá. Odcházím ze školy, mám individuál a odjíždíme. Zase jsem ta, která má něco extra…Opouštím tedy těch pár holek, pro mě kamarádek…Jestli pro ně taky, to netuším…

Opět Tam

Je mi 14. Tam nikoho neznám, po 4 letech ještě vlivem války, která tam mezitím proběhla, se lidé proměnili a přeci jen, já už na prahu puberty jsem taky někde jinde. První půlrok jsem dost odříznutá, kromě sportu, který dělám odmalička. To je moje jediná aktivita a společenské vyžití.

Po návratu v létě na „dovolenou“ ve škole zjišťujeme, že mi nikdo rozhodně vycházet vstříc nebude, ale naopak, že mi můj „individuál“ dají pěkně sežrat. Holky na mě ještě za těch pár měsíců nezapomněly, hurá… aspoň něco. Přivezla jsem jim dárečky, tak snad mají radost a nezapomenou na mě. Ale…máme si vlastně ještě co říct? No, ještě možná trochu jo… Chvíli.

Nová škola

Po prázdninách se vracíme TAM a já nastupuju do školy. Úplně nová, anglická, kde se schází celý svět. Anglicky umím dobře, ale stejně jsem tam, jak Alenka v říši divů. Prvních pár týdnů, možná i měsíců, dost nestíhám.

Takže jedeme na novo. Zase nové školní prostředí, noví lidé a já jako introvert. Sice tady mě za exota nikdo nemá, protože tam jsou skutečně lidé z celého světa, s úplně jiným otevřeným vnímáním. Nic to nemění ale na tom, že já si tak stejně připadám. Už to mám dobře natrénovaný, je to pro mě bezpečný.

Pokukuju po těch lidech co jsou IN, co jsou ti lídři a zase toužím být jako oni a součástí jejich party. Chci tam zapadnout. Tak trochu jako kultovní Beverly Hills, ale to tady zrovna nejede :-D.

Naštěstí, jak je tam skutečně celý svět a máme uniformy, tak se smažou rozdíly a vlastně se přitahujeme vzájemně, jen na základě našich energií. Časem si najdu nějaké kamarády, spíš mezi kluky… :-D. K těm cool holkám mi to nějak nejde.

Hlavním mým společenským vyžitím je už zmíněný sport, kde jsem za hvězdu, protože jsem tam ještě s jednou druhou puberťačkou, kamarádkou. Jen dvě mladé, bílé holky. Postupně, mě i ve škole sport vtáhne aspoň trochu do vztahů a skupin, po kterých toužím.

O jakém místě je celou dobu řeč?

Zapomněla jsem zmínit, že jsme v té maličké arabské zemi, na vrcholu Perského zálivu, kde je prý nejteplejší moře na světě. 😉 Prostředí více než specifické, ale hodně multikulturní ve smyslu všech národností, co tam žijí. V toleranci k jiným kulturám to už pokulhává, ale naštěstí to není úplný extrém. Nicméně arabská mentalita se samozřejmě projevuje na každém kroku a významně ovlivňuje život pubertální holky.

Moji rodiče jsou vlastně šťastní, že jsem v kritickém období uklizená od českých nástrah dospívání. Ty tam totiž na první pohled nejsou. Některé aspoň trochu doháním na zajetých prádzninových dovolených „doma“, kde na mě většina kamarádek skoro zapomněla. Nebo nezapomněla, ale vlastně si už nemáme moc co říct…

Sejde s očí, sejde z mysli.

Jediné mé vyžití tady doma je sport , ale i v něm jsem pořád za exota. Neumím nakládat se zdejší konkurencí a tahem na branku. Jen těžko navazuju nějaké kamarádské vztahy mezi dalšími tenisovými dětmi.

Mezi ně přichází naštěstí nějaké první lásky, ale co asi tak stihnete za dva měsíce…

Takže pak jen slyším: No, víš, já bych s tebou chodil, kdybys pořád neodjížděla…

Je mi 16.

Postupně, za dva roky, zjištuji, že i TAM se dá žít jako teenager a že rozhodně nejsem od všech nástrah v bezpečí. Rodiče ale v jejich iluzi nechávám :-D. Party ve školách a skrze sport se tak nějak postupně propojují a proplouvají mezi sebou, protože nás není zase tolik. Tak, co rodiče dovolí, navazujeme různé vztahy a celý svět mi je najednou naprosto blízký. I tam tedy přichází první lásky z různých koutů světa...a tak nějak se to všechno promíchává.

Přichází moment, kdy se já mám rozhodnout jestli zůstaneme, abych TAM dokončila školu a nebo se vrátíme domů.

Jsem za to vděčná a rozhoduji se zůstat. Představa návratu do české školy je děsivá. Nechci znovu měnit všechno, chci být v tom, co znám a kde jsem konečně na chvilku snad zapustila tenké kořínky.

Snad poprvé si užívám teenagrovského života se vším všudy. Mám kamarády i nějaké kamarádky, cítím se dobře, přijatá, jde mi sport, škola, občas si vydělám i slušný peníz, právě skrze možnosti které mám TAM. Jasně rodiče někdy zlobí, když mě nechtějí někam pustit, musím se učit na zkoušky,… prostě běžný život teenagera.

Má to ale háček. Trvá to jen dva roky. Než dokončím školu a složím zkoušky. A pak se většina rozprchne, jako hrstka kuliček, do celého světa. Nebo zůstávají dál. Chci taky, ale už to nejde. Opouštím tedy kamarády i své lásky a vracím se zpět.

Kam ale vlastně? Doma bylo pro mě TAM.

Vracím se tedy domů, kde pro mě doma není. Doma je pro mě teď vlastně všude jinde, celý svět, který TADY nevnímám. Protože je tu úplně jiná energie, v které moc otevřenosti a přijetí není.

Skládám úspěšne přijímačky na VŠ, opět jsem za exota, protože nemám naši standardní maturitu. Zase něco extra, tady ještě neobvyklé. Nastupuju do prváku, nová skupina, noví lidé. Snažím se zapadnout do kruhu, najít si nějaké kamarády a kamarádky. Moc štěstí jsme ale neměli, potkali se zrovna lidé dost různí.

Postupně si, přitahuju k sobě podobnou exotku, jako jsem já. Zatáhne mě do svého netradičního světa, mám tak aspoň pocit, že žiju a že nejsem tak úplně mimo. Díky ní příchází i první vážnější láska pro mě tady, trvá pár měsíců, pak odchází. S tím i kamarádka a její nevšední svět…

Zase sama a náš divný kruh na VŠ.

Po čase se mi plní sen a přichází další velká láska…..a s tím i nabídka sportovního stipendia na universtitě v Americe.

To snad nemůže být ani pravda. Zase po dvou letech, co trošičku zakořením a mám odjet? Tolik jsem po tom toužila. Před dvěma lety….a NE TEĎ. Teď to tady mám znovu všechno opustit? Už po kolikáté?

Ne teď už do toho nejdu. Už ne. Zůstávám tady, Doma, i když celý svět je pro mě stále větším domovem. Zůstávám se svojí láskou.

Láska nepřežila, ne nebyl to můj nynější manžel. Od té doby jsem se ale takto nikam nevydala, i když má duše po tom hodně touží. Kdoví, kam by mě život zavál, kdybych tehdy znovu odjela…

Jakou si odnáším z mého příběhu zkušenost?

Vnímání otevřenosti vůči světu, vůči různým národnostem. Jakýsi odstup, který se těžko dává do slov. Naproti tomu vnímám určitou českou omezenost a uzavřenost, jakési klasické „čecháčství“, ne vždy ale často u lidí, kteří dlouhodobě nikde nežili.

Zkušenost z mezinárodní školy je nenahraditelná a vnímám, že mě hodně ovlivnila v požadavcích na školu, v odstupu a jiných úhlech pohledů, nejen na vzdělávání. Je to zkušenost, za kterou jsem skutečně vděčná. Často na tu dobu vzpomínám a vlastně to bylo pro mě moc krásné období života.

Jen myšlenka na dobu TAM, setkání s lidmi z jiných koutů světa nebo jiný podobný kontakt, mi vlije energii do žil, jako zatím nic TADY.

Cítím se vykořeněná ODTUD, ale zároveň cítím, jak je mi skutečně celý svět blízký. I přesto, že jsem ho zdaleka neprocestovala celý. Pravděpodobně jen skrze setkání s těmi různými lidmi a jejich energiemi. Nemám v sobě hranice ani soudy vůči jiným národnostem tak, jak často sleduju tady. Mezi „cizinci“ se cítím, jako ryba ve vodě.

Možná můj pocit vykořenění odtud, mě vede k touze jít k podstatě věcí a kořenům tradic, k rytmu roku. Mít nějakou jinou „kotvu“. O které tak často mluvím v souvislosti s rytmem roku, ale i výchovou kluků.

Odvrácená strana mince

Vztahy mi žádné moc nepřežily, neznám srazy ze základy, ani ze střední. Jen mám pár lidí ze střední na FB, v bližším kontaktu jsem ale jen s jedním „kamarádem“ :-D.

Pořád toužím po kamarádkách, je to mé velké životní téma. Často se cítím izolovaná nebo odmítnutá, i když na tom hodně pracuju. Pořád se mi stává, že se otevřu, ale vztahy s kamarádkami prostě po nějakém čase, většinou z nějakého „neznámého důvodu“, vyšumí. Cítím se pak dost zraněná a mám strach se otevřít příště.

Odtud se asi bere také moje touha po komunitě

Prostě stále ta touha někam patřit.

  • Co když to ale může být i jinak?
  • Co když si nemusím nést toto přesvědčení a stres z dětství a stačí jen změnit úhel pohledu?
  • Co když se nemusím omezovat na nějaké konkrétní bytosti?

Největší posun pro mě byl nedávný Access pohled na vztahy, který mě pomohl vyčistit a uvědomit si, jak jsou pro mě přínosné vztahy, s kterými mám možnost něco tvořit. Ne jen prázdně plkat o „počasí“.

Ty kolem sebe mám. Hodně mi ulevilo a vnímám u sebe posun nebo spíš uvolnění. Tvořit společně to, co mě baví a posouvat věci dál. Právě i v těch zmíněných tématech, ke kterým mě život zavál.

Rytmus roku, tradice, výchova kluků.

Teď mi vlastně dochází, že z pohledu nekonečné bytosti v konečném těle, mi skutečně může být domovem celý svět. Protože to tak je. Jen musíme být ochotni to uznat a vidět…

S láskou,

Kat.

Katy
Jsem žena obklopená jen mužskou energií. Provázím ženy klučičím světem a inspiruji je, jak díky rytmu přírody nalézt svoji vnitřní rovnováhu a předávat ji dětem. Ukazuji maminkám, jak v živelném světě kluků, jejich bitek a stříleček proplouvat, uchovávat si naši ženskou energii a zároveň přijmout klučičí energii. Jak sdílet se svými syny cykličnost přírody i života, bez tlaku konzumu a výkonu. . Více si o nás přečtete tu >> Rytmus roku a jeho prožívání můžete prostudovat tady >>>.
Komentáře