Příběh s nožem

Příběh jedné maminky, nože a synů. Nechť je inspirací i pro ostatní ženy, které se skutečným nožům, sekerám, pilkám nebo jiným náčiním pro své syny brání. Děkuji za důvěru, odvahu k překonání sebe sama a souhlas se zveřejněním.

Proč je sakra ten vztah nože a malého chlapce tak důležitý?

Jak mám já, jako máma, dát  svému malému  synovi  do ruky nůž  s lehkostí ?

Pořeže se – nepořeže se – mám jít do loterie?

Už tak si jednou omylem píchnul do tepny …

Rozumný člověk dětem do rukou nic takového nedovolí, to je jasné …

    NEBO …?

Když mi Katka navrhla, abych sepsala svůj příběh týkající se tématu „chlapci a nůž“, tak moje první vnitřní reakce byla, že určitě ne. Na co … aby mě lidi litovali nebo odsuzovali? Aby o mně  věděli to, co nechci?

Přečetla jsem si po velkém nádechu další Katčinu větu: „Myslím, že by to mohlo ostatní inspirovat“ 

Po pár dnech mlčení jsem se rozhodla, že příběh sepíšu, protože pocit, že můžete někomu pomoct si uvědomit určité věci, je silnější než strach, že si někdo bude něco myslet. 

Mám dva syny (6 a 7,5). Společně s nimi jsem jela podruhé na víkend pro Mamy a syny. Ani tentokrát se mi strašně nechtělo jet na tenhle víkend. Když jsem balila věci, cítila jsem nechuť někam jet a dokonce i nějakou zlost – stejně jako poprvé, když jsem jela. Nevěděla jsem zprvu přesně, proč tyhle pocity mám, ale když jsem se zamyslela, bylo to jasné.

Tyhle víkendy nejsou jen obyčejné víkendy, kde si hrajeme s dětmi.

Když člověk chce, může otevřít a rozklíčovat různá témata. A právě proto se mi tam nechtělo – moje tělo cítilo dříve než já sama, že se se něco odehraje, co se mi nemusí líbit, ale co mě může posunout.

Zranění…

Poprvé, když jsme byli na víkendu s Katkou, jsme měli přibalit dětem nože. Věřila jsem, resp. doufala, že to teda nějak dáme s nožem a vše bude v pohodě. Přišla chvíle, kdy si kluci pod dozorem šli vyřezávat. Můj starší syn, Kubík, přiběhl potřísněný krví – řízl se a já jsem se snažila držet, že jsem v pohodě.  Manžel Katky vše zajistil, ošetřil, klidným hlasem ujišťoval Kubíčka i mně, že se nic neděje, že se akorát trochu řízl do prstu. 

Každopádně ten pohled na mé dítě, které je zakrvácené, byl pro mě prostě katastrofální. Celá jsem se začala třást, ale držela jsem se, protože jsem chtěla být oporou synovi a utěšit jej. 

O pár měsíců později na jiné rozvojové „dovolené“ jsme měli opět nože a Kubíček se píchnul nechtěně do tepny na ruce. Tentokrát to podržel můj manžel – diktoval postup, já podávala z batůžku vše potřebné, abychom krvácení zastavili. Až se vše uklidnilo, já se zhroutila.

O pár měsíců později: další „rozvojová akce„– Kubíček spadl na topení jako jediný z 20ti dětí, hlava zakrvácená, jeli jsme do nemocnice. Ptala jsem se sama sebe a začali se nás ptát i ostatní, jak to, že se nám tohle děje. 

Je září – čeká nás víkend s Katkou, který bychom mohli také nazvat „sebe-rozvojovým,“ a mně se točí v hlavě zase myšlenky a tentokrát žádný nůž neberu – jen škrabku – kašlu na to – už nechci řešit žádné zranění. 

Na pobytu…

Na večerním kruhu, kde jsme pro dětem připravovaly s ostatními maminkami propriety na další den, se otevřelo téma nožů. Katka nám připomněla, že zítra je budou kluci používat. Jakmile to řekla, zvýšil se mi tlak, cítila jsem šílenou zlobu, ale držela jsem se – nic jsem neřekla – jen jsem se ozvala, že já mám pro děti škrabky.

Katka přikývla, že to jde taky, ale také připomněla, že nože ve světe chlapců hrají svou určitou roli, a celkem důležitou. 

Na chvíli jsem se odmlčela, protože jsem musela polknout všechny ty emoce, které se mnou lomcovaly. Nakonec jsem si řekla, že už nechci v sobě nic dusit, že řeknu nahlas, co si myslím a jak to cítím.

Potřebovala jsem říct nahlas tuto větu:“ Já vím, že na všech takových alternativních akcích mají děti nože, ale prostě mně se stalo x věcí, které nechci už zažít, nechci znova vidět krev na svém dítěti“.

 Byla jsem ráda, že jsem to řekla nahlas, protože moje srdce by se jinak už neuklidnilo. Dneska to vnímám tak, že moje tělo mi intuitivně říkalo – tak to řeš, řekni to nahlas a uvidíš, co se bude dít. 

Po zbytek víkendu jsem si povídala s Katkou a přála jsem si být otevřená tomu, co říká a naslouchat a nechat myšlenky plynout – at jsou souhlasné či ne. 

Není to jednoduché mít otevřenou mysl, protože se vám tam derou prostě soudy, negace, strach … Pak přišlo i přání z úst mého syna, a to bylo stěžejní.

„Mami, já vím, že se o mně bojíš, ale já chci vyřezávat jako ostatní a nechci  škrabku“ Podívala jsem se a odpověděla jsem: „Je to pro mě hrozně těžké, protože se o Tebe moc bojím, ale dobře – zkusíme to.“

Katka i její manžel naštěstí nanavigovali oba syny, jak zacházet s nožem a já dýchala a mou snahou bylo nevnímat svůj strach ale místo toho nadšení mých synů, že dostali do rukou velkou zodpovědnost a byli na to pyšní.  Bylo krásné, že občas přestali řezat a pohladili mě – věděli, že to potřebuju.

Nakonec i řezali dříví, používali sekeru – ale pak už jsme to musela zastavit, protože už to bylo na mě moc. Řekla jsem dětem, že jsem ráda, že si to vyzkoušeli, ale že už hodně trpím a že se mi uleví, když už dneska necháme ostré věci spát. Bez protestování přestali, pohladili mě a Kubík řekl: „Děkuju“

Jak dál?

Po příjezdu domů byli kluci s tatínkem koupit kapesní nože. Mají je doma na poličce a často si sednou na balkón s nějakým klackem a čistí jej nožem. 

Kubík se nedávno trochu píchnul, ale zalepili jsme to v klidu a řezal dál. 

Vlastně jsem si uvědomila až poté, co mi Katka navrhla, at tohle všechno sepíšu, jaký jsem udělala pokrok. 

 Jak jsem umožnila svému synovi cítit se jako malý-velký chlap, což je pro chlapce velká věc a pro mámu taky. 

Myslím, že události s „nožem a krví „ se děly proto, abych si uvědomila, že je potřeba je řešit, čelit jim. 

Teď cítím úlevu …

Obava z krve nevím, jestli zmizela, ale můžu říct, že se už nehroutím, nekolabuju, netřesu se. 

Obavy asi cítím, ale myslím, že je to přirozená součást mateřský a znamená to v podstatě, že mám své kluky ráda. „

Jeden příběh ze života jedné odvážné mámy ve světě kluků

Někdy je fajn, ohlédnout se zpět, třeba i skrze sepsání příběhu, a uznat to, čím jsme prošli, co vše jsme zvládali. To totiž tvoří základnu pro další posun. Já děkuji všem odvážným ženám, které přijímají výzvy, které nám klučičí výchova přináší.

Už se těším na jaro, další pobyty a odvážné maminky…

Plánů je dost…sledujte stránky nebo FB stránku Čarovýchova šťastných kluků.

Spoustu lehkosti do všech výzev klučičích i jiných přeji všem.

Kat.

Katy
Jsem žena obklopená jen mužskou energií. Provázím ženy klučičím světem a inspiruji je, jak díky rytmu přírody nalézt svoji vnitřní rovnováhu a předávat ji dětem. Ukazuji maminkám, jak v živelném světě kluků, jejich bitek a stříleček proplouvat, uchovávat si naši ženskou energii a zároveň přijmout klučičí energii. Jak sdílet se svými syny cykličnost přírody i života, bez tlaku konzumu a výkonu. . Více si o nás přečtete tu >> Rytmus roku a jeho prožívání můžete prostudovat tady >>>.
Komentáře